01.01. 2014 • Od 1. 1. roku 2014 vzejde v platnosti nový občanský zákoník. Ten nám přináší celou řadu změn, mezi něž patří bezesporu i novoty v dědickém právu. Velkou změnu představuje posílení svobody člověka, který si sám rozhodne o tom, co se s jeho majetkem bude dít v případě jeho smrti. Existují nové způsoby, jak může rozdělit své jmění pomocí závěti. Nově lze dědicovi prostřednictvím tzv. odkazu nařídit, aby předal určenou věc z dědictví uvedené osobě, které se říká tzv. odkazovník. Velkým kladem se může jevit to, že persona odkazovníka neznamená dědice, díky čemuž se na ni nevztahuje nezbytnost hradit zůstavitelovy závazky. Zůstavitel smí jako odkaz stanovit také předmět, který vlastní jiná osoba (dědic anebo odkazovník) a může tedy nařídit svému dědici, aby dal jiné osobě předmět ze svého majetku jako podmínku k tomu, aby vůbec mohl pozůstalost dostat. Dědic však má vždy právo dané dědictví v takovém stavu přijmout, a tak produkt zatížený příkazem zůstavitele této osobě přenechat, anebo odmítnout, a věc si tedy smí nechat.
V novém občanském zákoníku se znovu objevila dědická smlouva, jež se řadí vedle závěti a značí další listinu, podle níž lze něco zdědit. Tuto smlouvu může daná osoba sepsat s případným dědicem ještě v době, kdy žije a domluvit se s ním na konkrétním majetku, jež dědici po jeho smrti připadne. Dědická smlouva představuje vůbec nejsilnější právnický dokument, protože se upřednostňuje před zákonnými dědickými posloupnostmi a zůstavitel ji nemůže jednostranně zrušit. Že to pro dědice vypadá jako velká přednost oproti takové závěti? Dle nového občanského zákoníku nelze dědickou smlouvu sjednat na celkovou pozůstalost, a to z toho důvodu, že nejméně jedna čtvrtina musí zůstat volná, aby s ní zůstavitel mohl i nadále podle své libosti nakládat. Dědická smlouva se dá uzavřít s dědicem, ale také s odkazovníkem. Zpravidla se dojednává u notáře, má formu veřejné listiny.
Novinkou je, že zůstavitel může v závěti určit takovou podmínku, která stanoví, kdy dědic své dědictví obdrží. Jako příklad uvedeme třeba opravu zůstavitelova domu nebo úspěšné absolvování vysoké školy. Za předpokladu, že by dědic tento požadavek nesplnil, ztratil by právo na své dědictví. Tyto podmínky však nebudou tak libovolné, jelikož zákoník nepovoluje ty pokyny, jež by dědice mohly jakkoliv terorizovat nebo ho donutily změnit stav. Ihned tedy zapomeňte na takové požadavky, které se občas vyskytují v béčkových filmech, a to třeba postavení domu a založení rodiny. Tohle v našich dosavadních podmínkách není možné. Žádný s požadavků nesmí zatížit povinnou část nepominutelného dědice. Stávající právní úprava omezí zůstavitele do té míry, že při rozdělení jmění, jestliže má jedině nezletilého potomka, mu je povinen odkázat celý svůj majetek.
Nová úprava snižuje nároky nepominutelných dědiců. To jsou zůstavitelovy děti, na něž se nesmí během sepsání závěti zapomenout. Cílem této nové úpravy je, aby nezletilý potomek získal alespoň tři čtvrtiny svého ze zákona určeného podílu. Zletilému, tj. osobě starší osmnáct let, se musí vydat nejméně jedna čtvrtina, místo dosavadní jedné poloviny. V praxi to znamená, že se do závěti může uvést například partnerka, se kterou pořizovatel závěti žil, i přesto že má nezletilé potomky.
Předešlá právní úprava neumožňovala odmítnutí dědického práva dopředu. Dědic měl za povinnost dané dědictví se jedině přijmout, či zamítnout. Novým prvek tedy představuje to, že se budoucí dědic může zříci svého dědického nároku ještě před tím, než zůstavitel zemře. Tato metoda tak může předejít eventuálním dědickým konfliktům třeba v takové situaci, kdy má zůstavitel dvě děti a jedno obdaruje již během svého života, kdežto tomu druhému by rád daroval zbytek majetku až po svém vlastním úmrtí. S prvním dědicem se tedy může dohodnout na tom, aby se případně dědictví zřekl. Zůstavitel má tak jakousi možnost vybrat si dalšího dědice (náhradníka) v takovém případě, kdy třeba původní dědic umře dříve či třeba určené dědictví odmítne. Také smí přikázat svému dědici, aby jmění, které přijmul, v případě smrti tohoto dědice převedl na stanoveného následného dědice.
Tento nový zákon též přináší velkou změnu v oblasti vydědění potomka. Ke čtyřem ze zákona stanovených důvodů zavádí další dva. Do této chvíle platily následující důvody: potomek byl odsouzen k trestu odnětí svobody za úmyslně spáchaný trestný čin, žije nezřízeným způsobem života, dále nejeví o daného příbuzného zájem, či mu neposkytl pomoc ve stáří. Teď sem patří i další dva důvody: zadluženost a marnotratnost. Oproti předešlé právní úpravě již zůstavitel není povinen do dokumentu o vydědění zapisovat doslovné zdůvodnění, proč tak vůbec činí. Jestliže ovšem tento důvod nebude v určené listině uveden, má nepominutelný dědic nárok na zákonný podíl, pokud tedy se proti němu prokáže zákonný důvod k vydědění. To smí učinit také i ostatní dědicové v rámci dědického řízení. Další věc, jež tento nový občanský zákoník určuje, představuje situace, když vyděděný potomek žije déle než uvedený zůstavitel, bude se samotné vydědění automaticky vztahovat i na jeho děti. V opačném případě, tedy když zemře dříve, mohou jeho potomci dědit.
Pakliže nebyla řádně sepsána závěť, nechává nový občanský zákoník i staré dědění podle zákona. Na rozdíl od předchozí právní úpravy ovšem rozšiřuje počet dědických tříd z momentálních čtyř na šest. Nově jsou tak do okruhu zákonných dědiců zařazeni zůstavitelovi praprarodiče a dále sestřenice nebo bratranci. Hlavním cílem je, aby majetek zůstal nejlépe nejbližším rodinným příslušníkům, popř. také i vzdálenějším příbuzným.
Podle předešlého znění zákona musel dědic platit zůstavitelovy dluhy jen do výše nabytého dědictví. V praxi to značilo jisté potíže, předmětem pozůstalosti se stalo pouze to, co dědicové měli za povinnost bezpodmínečně přiznat. Jednalo se tak třeba o nemovitosti, peníze na účtech anebo cenné papíry. Zpravidla dědicové totiž nepřiznávají drobný, ale hodnotné movité jmění jako třeba drahocenné šperky či starožitnosti. Těmito kroky docházelo ke snižování věřitelských nároků. Ale tomu je od ledna 2014 konec, nastane změna. Závazky totiž budou na dědice přecházet v celém svém rozsahu. Tuto novinku uvítají především věřitelé, a to z toho důvodu, že mohou po dědicovi vymáhat veškeré dluhy. Naopak daleko horší situace nastává pro stanovené dědice. Ti jsou povinni uhradit všechny závazky zůstavitele. To platí i o takových, jež převyšují obdržené dědictví. Může se tedy naprosto klidně stát, že dědic musí zůstavitelovy dluhy splatit ze svého vlastního majetku. Za určitých okolností může zákon poskytnout dědici ochranu pomocí tzv. soupisu pozůstalosti, v jehož rámci se stanoví čistá hodnota majetku v době, kdy zůstavitel zemřel. Za předpokladu, že si dědic tento seznam vyžádá, a zapíše do něj kompletně celý majetek, uhradí závazky pouze do výše získaného dědictví. Nesmí mu být však dokázáno, že nějakou věc v soupisu záměrně neuvedl. Za těchto okolností by zajištěná ochrana přestala platit. Tento nový občanský zákoník tedy poskytuje relativně širokou škálu nových možností, jak by měl člověk postupovat při sepisování závěti.
