Ručení za půjčku - ano či ne?

Už se vám možná někdy v životě stalo, že vás váš dobrý kamarád, nebo třeba příbuzný požádal, abyste se stali ručitelem za jeho půjčku. Dotyčný totiž nemá nikoho jiného, kdo by byl ochoten to pro něj udělat, navíc se znáte několik let, mnohdy i celý život, a vám je hloupé odmítnout. Jakmile však na ručení za půjčku přistoupíte, vystavujete se obrovskému riziku. V případě, že dlužník nebude ani po opakovaných výzvách splácet svůj dluh, poskytovatel půjčky se obrací právě na ručitele a požaduje po něm splacení celé dlužné částky. Ručitel se proto musí při každém ručení za půjčku připravit na to, že po něm může být kdykoliv požadována nemalá suma. Ještě než odsouhlasí ručení, nebo dokonce podepíše ručitelskou smlouvu, musí nejprve zhodnotit svoji současnou a budoucí finanční situaci. Pokud si například ručitel není jistý svým zaměstnáním, nebo už mu dokonce potenciálně hrozí, že o práci přijde, znamená to pro něj zmenšení příjmů na minimum a tudíž i nemožnost plnit v případě požadavku splacení dluhu věřitelem.

Úskalí ručitelství jsou mnohá, mezi ty nejzávažnější patří fakt, že zákon vysloveně neupravuje povinnost věřitele prověřit před uzavřením ručitelské smlouvy finanční situaci budoucího ručitele, a tudíž i jeho schopnost splatit za dlužníka danou sumu v případě neplnění. Tato mezera v zákoně způsobuje naprosto rozdílné postavení dlužníka a ručitele při poskytování půjčky. Pokud dlužník žádá o spotřebitelský úvěr, zákon na rozdíl od úpravy ručitelství jasně ukládá povinnost věřitele prověřit si jeho reálnou schopnost dluh splácet. Z tohoto důvodu není neobvyklá situace, kdy se ručitelem stane osoba, která je v době podepsání ručitelské smlouvy téměř bez jakýchkoliv finančních prostředků, a u které zdravý rozum napovídá, že by se ručitelem vůbec neměla stát. Jakmile totiž dlužník nesplácí řádně svůj dluh, obrátí se bankovní instituce prostřednictvím právníků na ručitele s požadavkem splacení celého dluhu. Jakmile je ručitelem osoba, která nemá finanční prostředky na doplacení této částky, může pro ni mít celá situace nepříjemnou dohru v podobě soudních pří a následné exekuce.

Mohlo by se zdát, že bankovním institucím je v podstatě jedno, kdo se stane ručitelem. Opak je pravdou. I přes chybějící ustanovení týkající se prověřování bonity ručitele, ukládá zákon o bankách jakousi obecnou povinnost zajistit, aby byly půjčené peníze řádně spláceny a bance se tak její peníze vrátily zpět. Banky tak proto postupují tak, aby měly jistotu, že budou úvěry splaceny. Mezi tyto prostředky patří právě například ručení. Z praxe bankovních institucí vyplývá, že i když jim to zákon výslovně neukládá, kladou na ručitele podobné nároky, jako na žadatele o úvěr.

Bankovní instituce se v tomto směru snaží tedy většinou vycházet ručitelům vstříc a chránit je od případných problémů. Horší je to s nebankovními institucemi, pro které neplatí žádná obecná povinnost a mohou tedy schválit jako ručitele naprosto kohokoliv. Tyto společnosti většinou naprosto neřeší schopnost dlužníka či věřitele splácet dluh navýšený mimo jiné o závratný úrok, k vymáhání této sumy navíc často používají agresívní praktiky ve formě vymahačů neváhajících vyhrožovat.